Nástup Vltavských naháčů a postupné ovládnutí říční dopravy na Vltavě a Labi
Počátky říční plavby
Dopravě z Podunají severním směrem přes jižní Čechy vždy bránil masiv pohraničních hor. Nejstarší kusé zprávy o plavení dřeva na Vltavě a Otavě jsou z počátku 12. století, první doložený záznam o voroplavbě pochází z roku 1316. K prvním pokusům o systematické splavnění řek došlo v době panování Karla IV., oživení aktivit na Vltavě nastalo, když do Čech s nástupem Habsburků začala proudit tzv. „císařská sůl“. Práci na splavnění a vybudování zpětné vlečné stezky pro koně provedli řemeslníci povolaní z Gmundenu v letech 1547–1550. Zároveň byla vystavěna loděnice ve Čtyřech Dvorech u Českých Budějovic. První loď naložená 125 bečkami soli (11 tun) vyplula do Prahy 28. září 1550. Na začátku 17. století ale došlo ke zhoršení vodní cesty. Loďmi byla Vltava splavná z Českých Budějovic pouze do Týna nad Vltavou, kde byla sůl ukládána do solnice, překládána na vory a dopravována dále do Prahy. Lodě se mohly plavit pouze za zvýšeného stavu vody. Sílící industrializace na počátku 19. století a nedostatek stavebního a palivového dřeva ve velkých městech přiměly majitele lesů v pohraničních horách zabývat se úpravou místních toků včetně horní Vltavy.
Rozvoj klasické říční dopravy
K rozšíření nákladní přepravy po Labi a částečně i po Vltavě přispěly ve 20. letech 19. století výstavby nových lodních, vorových přístavů, překladišť v Praze a v Děčíně a rozšíření výroby domácích dřevěných plavidel. Tzv. labská konvence podepsaná Rakouskem a německými polabskými státy 23. června 1821 v Drážďanech, uváděla k životu rozhodnutí vídeňského kongresu z roku 1815 o volné plavbě na Labi. První labská konvence rušila mnohá cla a z původních třiceti pěti celních úřadů na trase mezi Mělníkem a Hamburkem zbylo v roce 1821 čtrnáct, z toho dva v Čechách. Labská konvence a posléze tzv. adicionální akta z dubna 1844 zavedly na této důležité středoevropské dopravní tepně jednotná pravidla a systém. I přes tyto pozitivní tendence podléhala nadále labská plavba stále ve velké míře přírodním faktorům.
Od první poloviny 18. století byly plavba po Vltavě spojena se jménem Lannů, císařských loďmistrů. Adalbert (Vojtěch) Lanna starší proslul mezi plavci jako „Vltavský admirál“. V roce 1825, ve dvaceti letech, složil vrátenskou zkoušku, opravňující ho k zastávání funkce „vrátného“, tj. osoby oprávněné řídit vorový pramen nebo loď. V paměti jihočeského obyvatelstva z té doby zůstal „pantátou“, jak jej prý oslovovali dělníci, když ho v modré pracovní zástěře od brzkého rána potkávali v loděnici ve Čtyřech Dvorech. Tu měl nejprve v pronájmu a v roce 1832 ji zakoupil v dražbě od hlubocké vrchnosti i s pozemky za 870 zlatých konvenční měny. Dřevo bylo spolu se solí nejdůležitější komoditou v rozvoji podnikání A. Lanny. Obchodoval dřevem jednak jako se surovinou (polena, klády ve formě vorů nebo fošen a prken k stavbě lodí „naháčů“) nebo již s finálními dřevěnými výrobky, později zejména s věhlasnými parketami, které zhotovoval ve svých podnicích. Lodě se stavěly z masivních fošen řezaných obvykle ze smrkových kmenů připlavených ze Šumavy. Žebra vyztužující trup a spojující dno s boky vyráběli tesaři z klečí, z kmenů s jedním kolmo přirostlým kořenem. Prostor k přepravě nákladu až 21 tun nebyl zakryt deskami, odtud název „naháči“.
Stavba lodi na Lannově loděnici, která je spjata s rodem Lannu od pol.18. stol
Mezi roky 1829–1831 se A. Lanna stal nájemcem vodních staveb na Vltavě mezi Budějovicemi a Prahou. Byl sám jejich největším uživatelem. Údržba koryta byla především v jeho zájmu. Nelitoval v tomto ohledu žádné oběti, neboť věděl, že se mu na druhé straně vyplatí; tak slevil státní účtárně 8,5 % z určené sumy. V následujícím roce 1833 dosáhl zadání všech prací na Vltavě a Labi až k saské hranici s průměrnou slevou 14,33 % na dobu do roku 1836. V roce 1838 Lanna požádal, aby mu byl pronájem vodních staveb prodloužen na deset let. Regulaci Vltavy v úseku Vyšší Brod – České Budějovice provedl Lanna v letech 1838–1844. Obratným jednáním s vlastníky panství i dvorskou komorou ve Vídni v době předbřeznové rakouské monarchie dokázal A. Lanna získat další kontrakty na splavnění Nežárky a Lužnice, Blanice, Otavy a Křemežského potoka. Vystavěl zde nové nebo rekonstruoval staré jezy, ve všech postavil vorové propusti, provedl regulační práce, prohrábky a zpevnění břehů.
V českých zemích po celé 19. století předčila přeprava dřeva voroplavbou mnohonásobně objem přepravy dřeva loděmi. Ale i tak mělo rozšíření domácí výroby dřevěných lodí nepodcenitelný vliv na rozvoj nákladní říční dopravy. Produkce v Lannově loděnici v Českých Budějovicích dosáhla v 50. a 60. letech 19. století 300 až 400 lodí ročně, z nichž většina byla určena na export do německých polabských států. Labský obchod měl výrazně exportní charakter a dřevo tvořilo až 70 % celkové vyvezené hmotnosti, dál se pak vyváželo obilí, tabulové a okrasné sklo, černé uhlí a od poloviny 30. let ve stále větším množství hnědé uhlí, železo, popel, kosti, čerstvé a sušené ovoce, potaš, rohovina a grafit. Do Čech byla importována především třtinová moučka, bavlna, barvířské hlinky, kámen, křída a nejrůznější koloniální zboží – káva, kakao, zázvor, pepř, mandle, badyán a rýže.
Od poloviny 19. století v důsledku zvýšené poptávky po palivovém a stavebním dříví výrazně vzrostl objem splaveného dřeva. Plávka volného dřeva ustoupila plavbě vázaného dřeva. Pro ilustraci: v roce 1865 připlulo k výtoňské mýtní stanici v Praze 2 055 vorů s nákladem a 41 vorů bez nákladu, v roce 1889 pak 1 060 vorů s nákladem a 1 122 vorů bez nákladu. Po Malši a po Černé se ročně plavilo průměrně 30 000 m3 polen, vázaného dřeva (vory) průměrně 14 000 m3 kulatiny týdně (380 000 m3).
Kalendárium dějin
1829
Quianiendi dolor ep ediscilita volorro moloris dendisquat dolum esed qui conemod mi, ...
Encyklopedie České Budějovice
Liminigraf
hodiny, které hlídají vodu
Stav: 69 cm
Průtok: 113 m³/s
Teplota: 8.3 °C
Liminigraf
hodiny, které hlídají vodu
Stav: 69 cm
Průtok: 113 m³/s
Teplota: 8.3 °C
